Dětský domov Klubíčko (Náměšť nad Oslavou a Hrotovice)
Je to práce velice náročná, víkendy, svátky, prázdniny. Každé dítě je jiné, každé vyžaduje individuální péči a chce mít tetu či strejdu pouze pro sebe. Teta má však na starost 8 dětí. Musí s nimi uvařit, nakoupit, naučit se s nimi do školy, chodit k lékařům, nakupovat oblečení atd.. Prostě vše jako doma. Věková skladba dětí je od 3 do 24 let, takže musíte volit rozmanitou činnost a musíte umět poradit jak žáčkovi na I. stupni, tak např. obráběči kovů s jeho předměty. Tety jsou ty, které dětem ošetřují jejich bolístky, opatrují je, když mají teplotu, řeší s dětmi jejich první lásky, i to že si pro ně maminka opět nepřijela na víkend, i když to ještě ráno tvrdila....
1. Jak byste nejlépe charakterizovala a představila Váš dětský domov?
Dětský domov (DD) Klubíčko má kapacitu 31 dětí na 2 pracovištích – Náměšť nad Oslavou a Hrotovice. DD Klubíčko je sice nováček mezi domovy, protože vznikl 1. 1. 2023 sloučením 2 výše uvedených domovů, ale oba tyto domovy mají dlouholetou tradici – DD Náměšť vznikl v roce 1930 a DD Hrotovice v roce 1939. Před sloučením patřily k nejmenším DD v ČR. Děti vedeme ke vzdělávání, rozvíjíme jejich individuální zájmy a učíme vhodně naplňovat volný čas, ale také je směřujeme k získávání dovedností v oblasti péče o domácnost. Cílem naší práce je zajištění všestranného rozvoje osobnosti dítěte, jeho zařazení do běžné dětské populace a příprava na vstup do samostatného života.
2. V čem je podle Vás práce Vás a vašich zaměstnanců v dnešní době důležitá?
Nejdůležitější je, že dětem, které nemohou vyrůstat ve svých rodinách, nahrazujeme domov. Snažíme se jim zajistit hezké dětství plné zážitků, protože zážitky jsou nenahraditelné a ty už jim nikdo v budoucnu nevezme. Jejich biologická rodina naprosto selhala, nedokázala se o ně postarat, proto jsou u nás. O naše děti se nedokázala postarat ani jejich širší rodina – prarodiče, tety apod. Samozřejmě je někdy lepší řešení, pokud se dítě dostane do pěstounské péče, ale ne všechny děti jsou pro tuto péči vhodné. Mnohdy přijímáme velké sourozenecké skupiny o 4 – 5 dětech, pro ty se pěstouni hledají těžko. Pěstounská péče na přechodnou dobu u starších dětí dle mého názoru nic neřeší, dítě v ní může setrvat pouze rok a za ten si málokterá rodina, ze které bylo dítě odebráno, dokáže upravit své podmínky natolik, aby se tam dítě mohlo vrátit. Praxe ukazuje, že tyto děti stejně končí v dětském domově. Za poslední roky jsme jich z pěstounské péče na přechodnou dobu přijali několik. Takže DD je nezastupitelnou formou náhradní péče o děti.
3.Jestli se můžete nebo chcete podělit s dárci, jaký příběh vás nejvíce zasáhl za tu dobu, co v dětském domově pracujete?
Nelze se podělit o jeden příběh, v dětském domově pracuji téměř 30 let. Každý příběh našich dětí je jedinečný a je obdivuhodné, že se naše děti dokáží z toho, co vše doma zažily, ještě vzpamatovat. Nejtěžší chvíle jsou pro mne ty, kdy musím děti doslova bránit před svými rodiči. Např. agresivní přítel matky děti opakovaně fyzicky trestal, děti nesměly vůbec chodit ven se svými vrstevníky, děti se ho bály. Matka se jich nikdy nijak nezastala a tvrdila dětem, že je to normální, protože zlobí. Ale u nás děti patřily k naprosto bezproblémovým. Tyto děti byly vděčné za to, že mohou být v klidu v dětském domově a domů se za žádnou cenu nechtěly vrátit, přesto soud rozhodl, že se k matce a jejímu agresivnímu příteli mají vrátit. Děti byly z rozhodnutí soudu zdrcené, hystericky plakaly, že domů nechtějí, odmítaly s matkou odejít. V takový moment jsem bezradná, ale současně neskutečně naštvaná na systém, na soud, který vydá rozhodnutí a neskutečně poškodí dítě, aniž by je znal. Doslova jsem zalarmovala OSPOD, soud, Linku bezpečí a dosáhla vydání nového předběžného opatření, aby děti nemusely domů. Tohle jsou příběhy, které veřejnost slyšet nechce, nikdo by nepochopil ředitelku, která děti brání proti vlastní matce, každý člověk neznalý situace, by mne šmahem odsoudil. A přitom jen hájím zájmy dětí, které mám v péči.
4. Co je pro Vás a Vaše zaměstnance na této práci nejtěžší?
Nejtěžší je pomoci dítěti, které pomoc nepřijímá. S tím bojuji léta, a nejde se s tím vyrovnat. Přihlížíte tomu, jak se plnoleté „dítě“ řítí do maléru, ale nic s tím neuděláte, protože vaše argumenty nechce slyšet, nepřijme je.
5.Vnímáte určitou nespravedlnost, jak Vás často media vykreslují veřejnosti?
Samozřejmě, s tím se potýká většina dětských domovů. Nikdo naši práci neocení, každý jen čeká na chybu, která může nastat. Nikdy jsem neslyšela o DD nic pozitivního. Pravda se neříká, pouze lži a polopravdy. Nikdy jsem v médiích neslyšela, že u nás děti mohou být až do 26 let, pokud studují. Jen slyšíte, že v 18 letech je vykopneme na ulici. Za 30 let žádné dítě, které opustilo náš domov, na ulici neskončilo. Když řeknu veřejnosti, že máme dívku, které je 24 a studuje VŠ, všichni se diví, jak je to možné. Proto pořádáme na obou pracovištích každoročně dny otevřených dveří a zveme širokou veřejnost, aby se seznámila s našimi zařízeními, vysvětlujeme, podáváme pravdivé informace a veřejnost se diví, jak naše děti žijí a co vše dokáží.
6.Co byste chtěli, aby zaznělo a bylo řečeno a lidé měli vědět o životě v dětském domově a jeho zaměstnancích a dětech?
Je to práce velice náročná, víkendy, svátky, prázdniny. Každé dítě je jiné, každé vyžaduje individuální péči a chce mít tetu či strejdu pouze pro sebe. Teta má však na starost 8 dětí. Musí s nimi uvařit, nakoupit, naučit se s nimi do školy, chodit k lékařům, nakupovat oblečení atd.. Prostě vše jako doma. Věková skladba dětí je od 3 do 24 let, takže musíte volit rozmanitou činnost a musíte umět poradit jak žáčkovi na I. stupni, tak např. obráběči kovů s jeho předměty. Tety jsou ty, které dětem ošetřují jejich bolístky, opatrují je, když mají teplotu, řeší s dětmi jejich první lásky, i to že si pro ně maminka opět nepřijela na víkend, i když to ještě ráno tvrdila. Na tyto tety pak chodí kontroly, zda dětem neubližují, na tyto tety si rodiče našich dětí stěžují, že……. Často rodiče, které se o děti nestarají, navádí děti, ať tety neposlouchají, že to přeci nejsou jejich rodiče. Tato práce se nedá dělat bez srdce, protože ocenění je opravdu po málu.
7. S čím se teď nejvíce potýkáte, jaké aktuální problémy musíte v současné době řešit?
Nejvíce se potýkáme s nespoluprací rodičů – mnoho rodičů naše děti vůbec nenavštěvuje, nebere si je domů, nijak je nekontaktuje. O mnohých rodičích ani nic nevíme, nikdy jsme je neviděli. To nám pak dělá velký problém, např. s vyřízením cestovního pasu, s přihláškou na střední školy, se souhlasem k plánovaným operacím atd.. Rodiče se nezajímají, jsou neznámo kde, ale přesto jsou stále zákonnými zástupci dítěte a o dětech rozhodují. To je dle mého názoru špatně. Takový rodič má být zbavený rodičovských práv a má být stanoven opatrovník. To však soudy nechtějí dělat. Pokud vezmu širší měřítko ústavní péče, všechny ředitele DD již léta trápí možný přechod DD pod MPSV (nyní patříme pod MŠMT, našim zřizovatelem je Kraj). Všichni ředitelé víme, že by to byl krok špatným směrem, bohužel nás (lidi z praxe) nikdo neposlouchá. My vychováváme a vzděláváme, nepečujeme a nejsme sociální služby, které jsou na bázi dobrovolnosti. U nás jsou děti z rozhodnutí soudu a ne na základě dobrovolné smlouvy s rodiči. Všichni pedagogové museli studovat speciální či sociální pedagogiku, museli si zaplatit psychologický posudek pro práci v ústavní výchově a teď to všechno zahodíme přechodem pod jiné ministerstvo? Je smutné, že my ředitelé s dlouholetou praxí nejsme pro žádné z ministerstev odborným partnerem, ale jsou to např. neziskové organizace, které o naší práci nic nevědí, ale s oblibou o našem osudu radí.