1. Popište nám v krátkosti Váš výchovný ústav.

Náš výchovný ústav v Brandýse nad Orlicí má kapacitu 24 dívek ve věku od 15 do 18 let, ale často u nás zůstávají i po dosažení plnoletosti – dobrovolně, protože jim poskytujeme podporu při dokončení školy nebo při přechodu do samostatného života. Patříme mezi nejvíce inkluzivní zařízení v České republice a zároveň máme výrazně terapeutické zaměření. Pracujeme s dívkami, které se potýkají s poruchami chování, ale jejich chování většinou vychází z těžkých životních zkušeností a traumat – často jde o polosirotky nebo děti bez funkční rodiny. Provozujeme tři výchovné skupiny, z toho jednu bytovou, kde se dívky učí samostatnosti a přípravě na dospělost. Naše prostředí je komunitní, otevřené a rodinného typu – místo důrazu na režimová opatření stavíme na vztazích, individuální i skupinové terapii a práci s rodinou dítěte. Důležité pro nás je, aby měly dívky i přes svůj nelehký osud kam patřit a kam se vracet. I proto vítáme spolupráci s platformou Blíž k domovu, která může některým z našich dívek zprostředkovat třeba i hostitelskou péči – něco, co je pro mnohé z nich zcela novou zkušeností bezpečného zázemí.

2. Jakými nejdůležitějšími změnami prošla ústavní péče za období, co v ústavu pracujete?

Ve výchovném ústavu pracuji od roku 2004 a za tu dobu se péče o děti i samotná podoba ústavní výchovy velmi proměnila. Náš ústav byl vždy zaměřený spíše terapeuticky a komunitně, ale v ostatních zařízeních to bylo spíše vyjímečné. Dnes už vidím, že se celý systém ústavní výchovy postupně odklání od striktních režimových opatření a posouvá se k většímu porozumění individuálnímu příběhu každého dítěte. V našem zařízení došlo k velkému posunu právě v oblasti terapeutické práce – dříve u nás terapii zajišťoval pouze psycholog, zatímco dnes máme více kolegů s psychoterapeutickým výcvikem a terapeutické přístupy prostupují celou naší každodenní prací. Tento posun vnímám jako zásadní – z instituce se stává prostor, kde se děti mohou opravdu léčit, růst a znovu navazovat vztahy. Co se ovšem mění pomaleji, je legislativa. Stále pracujeme podle poměrně starého zákona, který nereflektuje potřebu pružnějších řešení – například v otázkách nakládání s finančními prostředky dítěte, výživného nebo následné péče. Chybí také jasnější rozlišení mezi dětskými domovy a výchovnými ústavy, což komplikuje práci i možnosti podpory. Přesto věřím, že směr, kterým se ústavní péče ubírá, je správný – směrem k většímu porozumění a lidskosti.

3. V čem je podle Vás práce Vás a vašich zaměstnanců v dnešní době důležitá?

Naše práce má smysl především v tom, že s dívkami dokážeme navazovat dlouhodobé, bezpečné vztahy, které často nikdy předtím nezažily. Mnoho z nich nemá rodinu, kam by se mohly vracet, nemají komu zavolat o radu, komu se jen tak svěřit nebo přijít „na kávu“, jak to bývá v běžných rodinách. My se pro ně proto snažíme být průvodci – lidmi, kteří jim stojí po boku v náročné životní etapě, ale zároveň dokážou být oporou i poté, co z ústavní péče odcházejí. Velký důraz klademe na přechod do samostatného života – máme vlastní metodiku, za kterou jsme získali ocenění, a vytvořili jsme i speciální vzdělávací program s materiály a videa dostupná na našem webu. Učíme dívky fungovat v reálném světě ještě během pobytu u nás – chodí do běžných škol, mohou mít brigády a každý den znovu vstupují do společnosti. Neodcházejí tedy z „uzavřených vrat“, ale na svět se připravují průběžně, s naší podporou. Součástí naší práce je také terapeutické zpracování traumatu, protože většina našich dívek má za sebou velmi těžké zkušenosti. Teprve když se podaří dotknout bolesti s respektem a pochopením, může se začít měnit i jejich chování. A to je, myslím, nejhlubší smysl naší práce.

4. Co je podle Vás na této práci nejtěžší?

Nejtěžší je pro nás často to, že i když se snažíme dělat maximum pro konkrétní dítě, systém nám neumožňuje reagovat pružně a citlivě. Legislativní rámec je zastaralý – například rodič může i dnes uzavřít smlouvu jménem dítěte, které o tom vůbec neví, nebo mu vybrat peníze z účtu, které si samo vydělalo na brigádě. V takových situacích mám někdy pocit, že místo abychom dětem mohli pomáhat, musíme za ně spíš bojovat. Těžká je i nedostatečná podpora shora – chybí systémové zastání ze strany státu a větší uznání práce lidí z ústavní výchovy. Veřejnost často slyší jen o negativních příbězích, přestože v těchto zařízeních pracuje obrovské množství skvělých, kvalifikovaných a lidsky velmi silných lidí. Jsou to „srdcaři“, kteří svoji práci dělají s obrovským nasazením a často bez odpovídajícího finančního ohodnocení. Obtížná je i nedostatečná provázanost systému – chybí návazné služby v regionech, které by dítěti mohly pomoci dříve, než skončí v ústavní výchově, nebo naopak po jejím ukončení. My se snažíme o co největší spolupráci s terénem a o rozšiřování okruhu dospělých, kteří dítěti mohou být oporou. Věřím, že ústavní výchova může být pro mnoho dětí zásadním milníkem na cestě k lepšímu životu – ale jen tehdy, když bude obklopena sítí dalších podpůrných služeb a dostane se jí patřičného uznání.

5. Co by nejvíce potěšilo „Vaše“ děti, co je motivuje, z čeho mají radost?

Naše dívky nejvíc těší, když o ně někdo upřímně projeví zájem. Když za nimi přijde člověk, který se s nimi podělí o svůj příběh – třeba o to, co se mu v životě nedařilo a jak se z toho dokázal zvednout. To je pro ně často silnější motivace než jakákoli odměna. Radost jim dělají společné zážitky – výlety, sportovní akce, chvíle, kdy se smějí, když mohou někam patřit. Stejně tak si ale váží i individuálních úspěchů: když zvládnou řidičský průkaz, dostanou brigádu, pojedou se školou do Vídně nebo se jim prostě něco povede. Tyhle okamžiky jim dávají pocit, že mohou být součástí běžného života, že do společnosti patří. Nejdůležitější ale je, že u nás zažívají, že jsou přijímány i tehdy, když se jim něco nepovede. Že chyba neznamená konec vztahu. To je pro mnohé z nich úplně nová zkušenost – že i když se zlobíme, pořád jsme tady pro ně. A to je, myslím, to největší, co jim můžeme dát. Protože ve skutečnosti nejvíc potěší právě ty nejobyčejnější věci – pozornost, přijetí, důvěra a lidská blízkost.