1. Popište nám v krátkosti Váš dětský domov? V čem je podle Vás jiný než ostatní? 

Možná ta největší jinakost spočívá v našem hlavním umístění: Žijeme u silnice 3 km za městem Dubá a pár metrů od vesnice Deštná. Není to jen nevýhoda, užíváme si krásné prostředí, zahradu, les, klid. Máme opravdu blízko k přírodě! Děti dojíždí do škol autobusem, menší vozíme autem. Jsme otevřený domov. Otevřenost spočívá v tom, že všichni, kteří se s námi chtějí přátelit, pomáhat nám a trávit s  námi čas, mají dveře otevřené.

2. Jakými nejdůležitějšími změnami prošla ústavní péče za období, co v domově/ústavu pracujete?

V oblasti ústavní péče pracuji od roku 2001, takže čtvrt století:-). A přiznávám, že jsem vůbec neměla v úmyslu v dětském domově zapustit kořeny, tehdy to mělo být jen krátké pokrytí času mezi dvěma zaměstnáními. Změny vnímám především v oblasti přístupu k dítěti. Snížení počtu dětí na rodinných skupinkách je přínosné pro individuální práci s každým jednotlivým dítětem. Opačně ale vnímám i negativní fenomény. Tak například v poslední době velmi komunikovaná transformace dětských domovů, kde někdy média informují laickou veřejnost ne zcela jednoznačně. Mnohdy si pak veřejnost myslí, že se vlastně dětské domovy ruší.

3. Co Vás na Vaší práci nejvíce baví?

Baví mě zažít s dítětem radost, úspěch. A největší radost pro téměř každé dítě v děcáku je návrat k rodině. O toto se velmi snažíme, pořádáme výlety s jejich blízkými, udržujeme vztahy s rodinou. Dokázali jsme pomoci už několika matkám a otcům, aby dokázali své děti převzít zpět do své péče. To jsou nejen dojemné, ale i dlouhé příběhy... A taky se nám to bohužel i nepovedlo:-((

4. Co je pro Vás na Vaší práci naopak nejtěžší?

Legislativa, boj s větrnými mlýny, nesmyslnost spočívající např. ve spotřebním koši:-)))

Někdy je taky těžké zvrátit nedůvěru dítěte k nám. 

5. V čem je práce Vás a Vašich kolegů tak důležitý?

Důležitost asi není úplně výraz, který bych tady použila. Naše práce je jiná. Jednak nejsme úplně vzdělávací zařízení, ale také ne čistě pečující. Je to od každého kousek. A v každém z nás musí být taky kousek mámy, táty, babičky, strejdy, souseda, zahradníka, kuchařky, řidiče, terapeuta. Tak to je asi to nejdůležitější, že to v sobě máme.

6. Co byste vzkázali veřejnosti, že by měla vědět o životě dětí v dětském domově? 

Přijďte s námi strávit trochu času a věřte, že váš pohled bude úplně jiný. 

7. Jsou děti v domovech teď jiné než před 10 lety?

Ano, ale jinakost dětské populace obecně provází naši celou společnost. A pořád jsou tady děti, které si to nevybraly, být tady a nebýt doma. Takže asi jsou v podstatě pořád stejné!

8. Čím bychom mohli děti ve Vašem domově potěšit? Čím bychom jim udělali radost?

Přijeďte Lucince přečíst pohádku, zakopat si se Sebastianem, učesat culíky Diance, vysvětlit Márovi co je to vesmír. Popovídat si o prvních láskách, přinést kytaru a zazpívat si u ohně. Netrpíme materiálně, možná nemáme na všechno, na co si vzpomeneme. Ale co dětem opravdu chybí, to je máma, táta a další blízcí. A když přivezete Coca - Colu a brambůrky, tak věřte, že budete nejlepší!

9. Jak vnímáte transformaci Vašeho domova?

Na transformaci se připravujeme formou osvěty, zatím nemáme možnosti té faktické proměny.  

10. Co Vás v poslední době tíží, s čím se nejvíce potýkáte v řízení domova? 

Možná to bude právě ta transformace. Je to pro mě takové informační až dezinformační vakuum. Komunikujeme jak s kolegy, tak s dětmi, o čem to bude, jak to zvládneme, jak nám to (především dětem) pomůže přiblížit se k normálnímu životu. Ale je to pomalé, nejasné.