1.Popište nám v krátkosti Váš dětský domov? V čem je podle Vás jiný než ostatní? 

 Náš dětský domov leží v srdci Valašska. Máme to štěstí, že budova je postavena v centru města, je moc hezky opravená, rozdělená do třech samostatných bytů. Máme u nás 24 dětí, takže žijí ve třech rodinných skupinách.  Vždy tady byla velmi pozitivní atmosféra. Děti se sem rády vracejí i v dospělosti. Velkým rozdílem mezi námi a jinými domovy je to, že přijímáme děti se sluchovou vadou a skoro všichni zaměstnanci umí alespoň základní znaky k dorozumění se s těmito dětmi. 

2. Jakými nejdůležitějšími změnami prošla ústavní péče za období, co v domově/ústavu pracujete?

V prostředí dětského domova se pohybuji již 15 let. Stojím si za tím, že nehledě na dobu, politiku, zákony, práce s dětmi stojí na lidech. Pokud máte kvalitní personál, je to základ v jakékoli době. Jak šel čas, tak se pravidla více rozmělnila, péče se individualizuje, více s dětmi hovoříme o tom, co potřebují a jaký domov chtějí mít, aby jim tady bylo hezky.  Pracujeme s jejich traumatem. Před těmi patnácti lety byl personál skvělý, tety a strejdové empatičtí a chápající. Jen se více dbalo na pravidla a řád. Na úklid, na to, aby nikdo moc nevybočoval. Dnes je to u nás tak, že děti tvoří pravidla s námi, šijeme je na míru potřebám dětí. Péče se směřuje více individuálně. 

3. Co Vás na Vaší práci nejvíce baví?

Pracovat v dětském domově není běžná práce a rutina. Je to sopka, která je stále ve výbuchu a neustále z ní stříká láva a valí se do údolí. Je to poslání, je to radost, je to naplnění. Kdo tohle necítí, nemůže předávat to nejlepší ze sebe a děti to cítí a dají to nelibě najevo. Opravdu mě baví, když se pohybuji po domově a děti za mnou chodí jen tak, popovídat si, jak se měly, říct že dostaly dobrou známku, svěřit se že měly o víkendu rande. Když mi donesou obrázek, co namalovaly. Když vymyslíme nějakou aktivitu, výlet, malování, cokoli a oni se přidají a chtějí to dělat a mají radost. A poslední dobou se nám stává, že se vracejí děti, co zde vyrůstaly. Ony už to nejsou děti, už jsou to dospělí borci, co se snaží žít a ten život zvládnou se svými partnery, dětmi, prací apod. A to mě i kolegy velmi hřeje, protože tady vidíte, že to má smysl. Že i když jim život naložil, oni se s tím perou mnohdy lépe než jiní dospělí s běžným zázemím. Vážím si jich!

4. Co je pro Vás na Vaší práci naopak nejtěžší?

Opravdu mě velmi mrzí, jak se k nám staví média a některé neziskové organizace. Jsme pořád slepým střevem školství, moc se o nás neví, nejlepší je, když nic nepotřebujeme. V médiích jsme stále vybarvování jako ústav, jako zlo, jako tyrani. Pořád ve společnosti převládá obrovská dezinformovanost o naší práci, o našem systému péče o ohrožené děti.  To je jedna z věcí, která se by již mohla posunout. A slovo ústav mě hrozně irituje. 

5. V čem je práce Vás a Vašich kolegů tak důležitá?

 Do domova přichází dítě ve chvíli, kdy selhaly všechny ostatní řešení rodiny i státu. Nemůže být v rodině, z nějakého důvodu nemůže být u pěstounů, prošlo si peklem, je traumatizované, zmatené, bolavé, nechápe situaci. A tohle dítě přijde k nám. My ho stabilizujeme, dáme mu pochopení, podporu, přechodný domov. A to vše děláme bez širší podpory terapeutů, etopedů, specialistů. A dám ruku do ohně za to, že to děláme dobře. Poskytneme krizovou intervenci, snažíme se hledat cesty, jak dítě ošetřit hlavně psychicky. Stát nemá adekvátní náhradu pro děti, kde selhaly všechny ostatní mechanismy. Jsme nesmírně důležití. Nepotřebujeme, a hlavně nechceme, aby u nás dítě bylo 10, 15 let. Jsme šťastní, když se může vrátit do rodiny, když se najdou pěstouni, když od nás odchází někam, kde mu bude věnována rodinná láska. 

6. Co byste vzkázali veřejnosti, že by měla vědět o životě dětí v dětském domově? 

 Je to vše, co si již přečetli v ostatních otázkách. Jsme státní zařízení, které pečuje o ohrožené děti, které mají ten nejtěžší osud. Nejsme žádný ústav jako ve filmech z 80tých let. Žijeme tady úplně stejně jako vy, běžné rodiny. Děti chodí do škol a školek ve městě, mají kroužky, sportovní vyžití, dovolené, kamarády, sousedy, blízké vztahy s vychovateli. Každá rodinná skupina funguje pod vedením dvou vychovatelů, ti jsou klíčoví. Ti znají dítě, ti s ním vše řeší. Někde jsem slyšela že rodinné skupiny fungují jako dobře rozvedené páry. Dva dospělí se střídají v bezpečném prostředí dítěte a 100% spolu spolupracují. Takže se prosím nechytejte na novinové články, na ubohé komentáře na sítích. Děti jsou u nás ve skvělých rukou a blížíme se klasickým rodinám jak vybavením, tak přístupem, tak provozem. A není třeba děti litovat, zahrnovat je prázdnými dary. Mnohem raději mají děti přirozenou pozornost. 

7. Jsou děti v domovech teď jiné než před 10 lety?

Děti budou pořád potřebovat základní věci. Bezpečí, lásku, pozornost, všímavost, pochopení. Děti jsou stejné, okolnosti jiné a k těmto společenským výdobytkům se přiklání také naše děti. Osobně zastávám názor, že děti, které máme v péči budou mnohdy lépe připraveny na život než děti z některým běžných rodin. Protože naše děti se nesesypou z prvního problému. Umějí se za sebe postavit, umějí přijmout úkol a udělat jej. Znají, co je mít povinnost. Vědí, že pozornost nepatří jen jim, že nejsou středobodem vesmíru. Věřím, že k nim přistupujeme tak, abychom jim pomohli mít co nejlehčí start do samostatného života. A strašně jim držím palce, protože jedna věc je žít v dětském domově a úplně jiná kapitola dětský domov opustit. 

8. Čím bychom mohli děti ve Vašem domově potěšit? Čím bychom jim udělali radost?

V dnešním materiálním světě máme všeho dostatek, mnohdy až nadbytek. Sbírky slouží k tomu, abychom mohli zajistit to, co bychom si bez dárců nemohli dovolit. Ale asi největší radost dětem dělá opravdová pozornost, třeba jen čas jeden na jednoho. Když si mohou v klidu popovídat s dospělákem. Když mají tajný sen, ten tiše vyšlou někam nahoru a on se jim splní. A pravidelnou radost jim dělá pochvala a pocit, že někam patřím, že jsem užitečný a váží si mě za to, jaký jsem.  

9. Jak vnímáte transformaci Vašeho domova?

Slovo transformace je jako démon. U nás ve Zlínském kraji neprobíhá transformace plošně. Máme v kraji hezké, malé opravené dětské domovy. Osobně si ale myslím, že by každá rodinná skupina měla mít své prostory mimo větší areál. Malé domečky, byty, to je cesta. Ale než se k tomuto dojde, v našem zařízení se snažíme pracovat s týmem. Ten je základ pro kvalitní práci s dětmi. Kladu důraz na kvalitní personál, a to nejen vzděláním, ale hlavně osobnostmi. Pokud je člověk nespokojen se sebou, má svá trápení, únavu, nikdy dětem nepředá, to, co předá člověk srovnaný, klidný a vnitřně pevný. Pracujeme s týmem tedy na této transformaci. Na sobě samých, abychom s klidem čelili výzvám a snad i změnám, které jednou přijít musejí.  

10. Co Vás v poslední době tíží, s čím se nejvíce potýkáte v řízení domova? 

Bude to znít jako naivní bláznivá formulace. Ale to, co si připustíme jako tíhu je jen to, co k sobě pustíme. Jsou tíha neustálé kontroly? Ano, ale bez těch to nejde. Je tíhou občasné problémové chování dětí? Je, ale to k tomu patří. Je tíhou vybrat kvalitní personál? Ano, je, ale pokud si dáme čas, odstup a nadhled, všechny tíživé věci jsou součástí života a není třeba se jimi trápit. Procházením tíživých věcí je cesta k posunu.