1.Popište nám v krátkosti Váš dětský domov? V čem je podle Vás jiný než ostatní? 

 Dětský domov má ve Strážnici už vice než stoletou tradici. Založila ho  v roce 1924 učitelka  a posléze sociální pracovnice, Božena Hrejsová . Byla to žena na svou dobu velmi pokroková a reformní. Pro stovky meziválečných dětí vykonala mnoho prospěšného a její odkaz má přesah i do dnešní doby.

Naše zařízení bylo také jako jedno z prvních přebudováno na dětský domov rodinného typu. To se psal rok 1970. Od té doby byly obě jeho propojené budovy ještě několikrát zmodernizovány a v současnosti poskytují zázemí  24 dětem.

Snažíme se o to, aby  tady děti byly co nejvíce pohodě a ti starší, aby byli  pokud možno nejlépe připravení na samostatný život.

2. Jakými nejdůležitějšími změnami prošla ústavní péče za období, co v domově/ústavu pracujete?

Součástí našeho dětského domova jsem  přes čtyřicet let. Změny, kterými prošel, jsou opravdu markantní. Nejen, co se týká materiálního vybavení a životního standardu, ale také vývojem  celé společnosti a výchovně vzdělávacího procesu vůbec.

3. Co Vás na Vaší práci nejvíce baví?

Řekla bych to v nadsázce slovy známé filmové hlášky: „ Baví mě ta rozmanitost, každý den mě na..štve někdo jiný ☺" . To je, samozřejmě, jenom vtípek, který mě napadl bezprostředně po přečtení otázky. Ale, co mě tady nejvíce baví, to je ten cvrkot, živý organismus. Stále se něco děje, stále něco řeší, stále vás dokáže překvapit ( mile i nemile) nějaká situace, když si už  myslíte, že za ta léta máte všechno v malíčku.

4. Co je pro Vás na Vaší práci naopak nejtěžší?

Ono taky vždycky sluníčko nesvítí. Jsou chvíle, kdy těžce hledáte řešení nebo si nevíte rady. To se potom trápíte, v noci nemůžete spát a snažíte se něco vymyslet. Většinou se jedná o situace, když se některému z dětí nedaří nebo je z nějakého důvodu opravdu nešťastné. To se potom těžko hledá rychlé a účinné řešení.

Naštěstí na starosti nejsem sama. Troufám si tvrdit, že náš pracovní tým táhne za jeden provaz a všem nám záleží, aby tady bylo dobré klima,  abychom chodili rádi do práce. To se potom také příznivě odráží na dětech. Protože, ony na nepohodu mají obzvláště vyvinuté radary.

5. V čem je práce Vás a Vašich kolegů tak důležitá?

 Určitě je každá práce důležitá. Ta naše snad v tom, že pracujeme s dětmi, které ve svém nízkém věku zažily tolik nehezkého a traumatizujcího, že je potřeba, aby je někdo chránil a ochránil. Aby mohly poznat i  kousek bezstarostného dětství, vědět, co je to  radost a mít krásné zážitky. Aby mohly najít tu správnou cestu ke své budoucnosti a dětský domov jim v tom bude nápomocen. Všichni, co jsme tady, se o to snažíme, co nám síly stačí.

6. Co byste vzkázali veřejnosti, že by měla vědět o životě dětí v dětském domově? 

Aby nepodléhala falešným představám, které se jí vnucují přes média, různé články a umělecké představy filmařů. Je to čistá manipulace. Svět prahne po senzacích a šokujících informacích. Když je něco v pořádku a dobře to funguje, to nikoho nezajímá.

Nedávno jsem naším dětským domovem provedla paní učitelku z mateřské školy, která má letitou zkušenost s našimi dětmi. Byla neuvěřitelně překvapená, že děti žijí v bytech, které jsou plně vybaveny a vkusně zařízeny, že děti mají dvoulůžkové pokojíčky, hromady hraček, sportují, setkávají se s kamarády a jejich život se velmi podobá životu v běžné rodině. Její překvapení zase překvapilo mě.

Ten vzkaz je jasný: Nepodceňujte, nelitujte, chovejte se k našim dětem jako k těm ostatním. Naše děti nepotřebují soucit, potřebují pomoc, povzbuzení a příležitost.

7. Jsou děti v domovech teď jiné než před 10 lety?

Řekla bych, že ano. Děti tenkrát byly spolu soudržnější, více spolu komunikovaly. S rozvojem sociálních sítí se děti více uzavírají do sebe a sledují ty nesmysly , které se jim bezděčně vtírají do mozku. Na druhou stranu, určitě mají daleko větší obecný  přehled, dokáží si zjistit informace. S praktickým využitím těchto vědomostí už to trošku drhne. Nedávno mě překvapilo, že naši náctiletí neumí poznávat ručičkové hodiny. Na mobilu je čas digitální.

8. Čím bychom mohli děti ve Vašem domově potěšit? Čím bychom jim udělali radost?

Radost jim udělá všechno to, co ostatním dětem. Ze všeho nejvíc snad upřímný zájem, vstřícnost, přátelský přístup. Taky hezký zážitek, ten se jim v životě neztratí.

9. Jak vnímáte transformaci Vašeho domova?

Všechno má svůj vývoj. Ústavní výchova se také mění a vyvíjí, a tak to bude i nadále. Asi by nebylo v pořádku, kdyby tomu bylo jinak.  Každý dětský domov se jeden od druhého liší a každý pociťuje jinou potřebu změn . Velká zařízení, některá v zámeckých prostorách nebo budovách podobných školám,  by určitě přivítaly příznivější prostředí pro své děti. Jiná zařízení, např. jako to naše, zase nepotřebují další byty nebo domy. Řešit transformaci paušálně dle striktních pravidel, dle mého, není šťastné. Já sama jsem nakloněna změnám  pozvolným, dle individuálních potřeb každého zařízení. Navýšení odborných pracovníků i snížení počtu dětí v rodinné skupině vítám.  Děti v ústavní výchově mají specifické potřeby a nepřetržitý provoz si žádá i dostatek personálu. Je otázka, jak ho za daného platového ohodnocení do institucionální péče dostat. Je otázka, kde se na to všechno vezmou peníze. Jeden bývalý kolega mi kdysi řekl, že vystřídal několik náročných profesí, ale ta nejtěžší práce ho čekala právě tady.

10. Co Vás v poslední době tíží, s čím se nejvíce potýkáte v řízení domova? 

Papíry, papíry, papíry. Kdyby těch nebylo....