1. Popište nám v krátkosti Váš dětský domov? V čem je podle Vás jiný než ostatní? 

Náš dětský domov je jedním z celkem 7 dětských domovů Plzeňského kraje. Celkem máme 3 pobočky. Hlavní budovu na Kašperských Horách, kde jsou 4 rodinné skupiny, dále 2 rodinky v Sušici a jednu v Chanovicích. Celkem tedy 7 rodinných skupin s kapacitou 56 dětí, je to hodně starostí, ale i radostí.

Dětský domov rodinného typu vznikal právě u nás, kdy se pan ředitel Kučera v 60. letech minulého století snažil přiblížit život v dětském domově co nejvíce rodinnému prostředí. Inspiraci pak od nás čerpaly další domovy. Letos náš domov oslaví 70 let od svého vzniku.

Náš domov je jiný od ostatních asi snad jedině v tom, že v rodinkách v menším počtu dětí a tak, aby soužití bylo co nejvíce podobné rodině, žijeme již řadu let a transformace pro nás není nic nového.

2.Jakými nejdůležitějšími změnami prošla ústavní péče za období, co v domově/ústavu pracujete?

V dětském domově s pracovními i mateřskými přestávkami pracuji celkem 13 let. Poslední dobou vnímám hodně proměnu společnosti, která se propisuje i na děti, které k nám přichází. Společnost je méně tolerantní, méně empatická, čím dál více lidí hledí na svůj vlastní profit. Na děti se také více podepisuje to, že byla snaha pokud možno co nejdéle pracovat s dysfunční či až toxickou rodinou, opakovaně se zkoušely další a další pokusy péče v rodině a to má na ty nejzranitelnější fatální dopady. Děti, které k nám přicházejí, jsou více zasažené, se závažnými psychiatrickými problémy, traumatizované a všeobecně tedy práce s nimi je čím dále náročnější, vyžaduje spoustu energie, úsilí, trpělivosti, lásky.

3.Co Vás na Vaší práci nejvíce baví?

Jednoznačně je to kontakt s dětmi. Já jsem si i na vysoké škole vybírala předměty tak, aby měly návaznost na práci s dětmi. S dětmi jsem odjakživa chtěla pracovat, a to se mi splnilo. Léta vedu skautský oddíl (poledních deset let tedy mám dva, protože vedu ještě skupinku předškolních dětí takzvaných benjamínků), jsou mi blízké skautské hodnoty, které jsou založeny na osobním rozvoji, službě druhým a úctě k přírodě i duchovním hodnotám. Klíčové principy zahrnují čestnost, přátelství věrnost, ochranu přírody, optimismus, skromnost a aktivní občanství. Cílem je výchova charakteru a všestranný rozvoj mladých lidí a to se snažím předat nejen mezi skauty ale i v domově. Odtud pramení i můj zápal pro práci s dětmi. Děti jsou upřímné, bezprostřední, zvídavé, učí se nápodobou, hraním rolí. Proto se snažím být jim co nejvíc inspirací.

4.Co je pro Vás na Vaší práci naopak nejtěžší?

Věřím, že to tak má určitě spousta kolegů v naší branži: je to zejména dlouhodobá práce s nejrůznějšími druhy traumat, která děti ve svém životním příběhu mají. V podstatě sdílíme vše, co si z předchozího života děti s sebou nesou v pomyslných ranečcích a co je na jejich cestě zasahuje, formuje, ovlivňuje. A někdy jsou to neuvěřitelné příběhy. My jako pracovníci v této pomáhající profesi jim tato traumata pomáháme zpracovat a unést. Za velmi náročné považuji i to, že člověk musí zůstat stabilní i v náročných situacích a nesmí si bolest traumatizovaných dětí brát s sebou domů, musíte mít dobré zdroje, jak tuto náročnou práci odventilovat.

A všeobecně, a co mě mrzí asi nejvíc je to, že v současné společnosti vnímám spoustu zloby, neslušnosti, egoismu, lhostejnosti. Řešili jsme dvě petice zaměřené na děti z našeho domova. To bylo opravdu nepříjemné, čelit velkému hněvu rodičů, kterým se nelíbilo chování našich dětí (emočně raněných, deprivovaných, s poruchami chování, poškozenými závadným chováním svých rodičů), které se vymykaly představám a byly označeny za problém. Ustát tuto situaci stálo hodně sil a energie. Ale my naše děti budeme hájit a budeme za ně bojovat. Vždycky a napořád.

5.V čem je práce Vás a Vašich kolegů tak důležitá?

Jednoznačně je to při naší práci s ohroženými dětmi to, že u nás v domově může být pracovník první stabilní dospělý v životě dítěte, někdo, kdo dítě skutečně vidí a slyší, kdo je ochoten se mu věnovat plně, postarat se o něj, nastaví mu pevné hranice, řád, pocit bezpečí. Je to bezpečný bod, ke kterému se dítě může vracet. Díky naší práci pak můžeme u dětí zásadně ovlivnit jejich budoucí schopnost důvěřovat, navazovat vztahy a fungovat ve společnosti. Náš přínos spočívá v tom, že můžete být stabilním bodem v nestabilním světě dítěte. Můžeme jim předat kvalitní hodnoty, ujistit je v tom, že mají nejen naši plnou péči ale hlavně podporu. I po odchodu z DD. Jsme rádi, když se sem k nám naše děti vrací již jako dospělí, vzpomínají na léta strávená u nás. A když fungují ve společnosti, mají práci, bydlení, vlastní děti, tak se ta energie vložená do nich na samém prvopočátku vrací několikanásobně.

6.Co byste vzkázali veřejnosti, že by měla vědět o životě dětí v dětském domově? 

Moje poselství by bylo asi o tom, že u nás se dětem vůbec nežije špatně. A že je důležité vnímat ty děti, jako někoho, kdo prošel traumatem a to jej poznamenalo. Neodsuzovat jejich chování. Snažit se pochopit, v čem tkví to, proč se chovají, tak jak se chovají. Naše děti nepotřebují lítost, ale opravdové city, pozornost, pochopení, citlivý, lidský přístup. Aby nebyly brány tak, že se v něčem liší, ale aby zažívaly, že ostatním na nich záleží, aby sebe nevnímaly jako problém nebo obtíž.

7.Jsou děti v domovech teď jiné než před 10 lety?

Dovolím si zhodnotit, že nepatrně ano. Velký vliv na to mají mobilní telefony (ano, to je velké téma), sociální sítě, tlak vrstevníků v této oblasti. Novodobé závislosti jsou velké zlo, před kterým bychom naše děti měli chránit nebo alespoň nějak zdravě limitovat. I dosah rodičů je nyní v tomto jiný, než byl dříve. Jinak jsou naše děti pořád upřímné, bezprostřední, vyžadující péči, pozornost a hlavně lásku a otevřenou náruč – to se nemění.

8.Čím bychom mohli děti ve Vašem domově potěšit? Čím bychom jim udělali radost?

Jsme dětský domov, který cílí především na zážitky. Protože to je vpodstatě ta esence, na kterou děti zpětně vzpomínají. To, co v dětském domově zažily výjimečného. Rádi jezdíme na výlety, trávíme čas na farmě, kam jezdí děti na hipoterapii, sportujeme. Já si v létě dopřávám tábor v šumavských lesích s dětmi od nás z domova. Vím, že naše děti už nějakou dobu touží po dovolené u moře. Dlouho jsme teď žádný výjezd k moři nerealizovali, neboť rozpočet máme pořád dosti napjatý, velkou část provozních prostředků nás stojí tábory, s kapacitou 56 dětí poslat za prázdniny většinu a některé třeba i na více táborů, je opravdu velký objem peněz.

9.Jak vnímáte transformaci Vašeho domova?

Transformaci, která probíhá napříč republikou - jak už jsem uváděla na začátku rozhovoru - vpodstatě už řadu let splňujeme a rodinky fungují v samostatných bytech, každá na svém patře (ač tedy na Kašperkách 3 v jedné budově a 1 v budově přiléhající). Pracoviště v Chanovicích je úplně zářným příkladem transformace, kde máme rodinku už od roku 1999 hospodařící a fungující samostatně, na vsi, v rodinném domečku se zahradou, velmi dobře přijímanou okolím, se spoustou vazeb na hostitele, tady to funguje skvěle. V Sušici obdobně – i když tady nás tedy čeká stěhování z nájmu do vlastního. Na Kašperkách trochu bojujeme s vnímáním našich dětí veřejností, přeci jen je to malé město se svojí charakteristickou historií, a tady to nemáme úplně lehké, tak tady si držíme všechny 4 skupiny na jednom místě, protože jinak to zatím nejde.

10.Co Vás v poslední době tíží, s čím se nejvíce potýkáte v řízení domova? 

Jednak je to nedostatek kvalifikovaných, zapálených zaměstnanců a jejich stálost v DD. Také to, že řada šikovných pedagogů si musí doplňovat zákonné vzdělání, a je toho na ně naloženo opravdu mnoho a musí to zvládnout, je další věc, co mě tíží.

A závěrem to, co hodně poznamenalo náš dětský domov a stálo nás tři roky pracovního života, je jedna kauza s odposlouchávacím zařízením, která se odehrávala v našem dětském domově…a tak dlouho se vlekl i soudní proces. Před nedávnem jej ale uzavřel Nejvyšší soud a my teď konečně máme kapacity a energii na naši práci, která je tak náročná. Ale neměnila bych.