1. Popište nám v krátkosti Váš dětský domov? V čem je podle Vás jiný než ostatní?

Dětský domov Liptál je místem, kde dnes žije 24 dětí rozdělených do tří rodinných skupin. Každá skupina má svůj vlastní byt – s kuchyní, obývacím pokojem i běžným domácím režimem. Nejsme velká anonymní instituce. Jsme pro děti náhradním domovem. Děti k nám přicházejí na základě rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy. Vždy se jedná o velmi závažné rodinné okolnosti – dlouhodobé zanedbávání, závislosti rodičů, domácí násilí, hlad, agresi, někdy i sexuální zneužívání. Jsou to děti, které často nikomu nedůvěřují, přicházejí psychicky zdevastované, bez základních návyků, bez zkušenosti bezpečného vztahu. Naším cílem není být institucí, ale místem, kde dítě poprvé zažije jistotu, režim a přijetí. Možná to zní obyčejně, ale po příchodu do dětského domova je to pro mnoho z nich první zkušenost s normálním domácím režimem. Děti se u nás podílejí na běžném chodu domácnosti – plánují jídla, nakupují, vaří, uklízejí, učí se hospodařit. Proto jsme, mimo jiné, před lety zrušili i hromadné stravování v jídelně a veškerý život se odehrává v jednotlivých bytech. Výjimečnost našeho zařízení spočívá i v tom, že jsme jako zatím jediné zařízení ve Zlínském kraji prošli v letech 2015–2017 procesem transformace. Snížili jsme kapacitu a změnili filozofii práce – méně instituce, více vztahů. Méně kolektivní péče, více individuální podpory. Transformace pro nás nebyla jen organizační změnou, ale proces proměny myšlení. Naším cílem není jen vychovávat, vzdělávat a „zajišťovat péči“. Naším cílem je dát dětem pocit, že někam patří a že jsme tady pro ně.

2. Jakými nejdůležitějšími změnami prošla ústavní péče za období, co v domově/ústavu pracujete?

V prostředí ústavní péče se pohybuji 25 let – 12 let v Dětském diagnostickém ústavu Bohumín a nyní 14. rokem v Dětském domově Liptál. Když se ohlédnu zpět, vidím obrovský posun v přístupu k dětem. Dnes mnohem více rozumím traumatu. Víme, že agresivita, útěk nebo uzavřenost nejsou „zlobení“, ale často právě obranný mechanismus dítěte, které si prošlo hlubokým zraněním. Pracujeme individuálně, plánujeme rozvoj každého dítěte, spolupracujeme s odborníky, integrujeme děti do běžných škol a snažíme se je připravit na reálný samostatný život v dospělosti. Zásadním tématem posledních let je nárůst závislostního chování – ať už jde o návykové látky, nebo digitální technologie. U dětí s traumatickou minulostí je riziko závislostí výrazně vyšší, protože digitální svět pro ně často představuje únik od nepříjemných emocí. Současné neurovědní poznatky ukazují, že dětský mozek je ve vývoji mimořádně citlivý na opakované dopaminové stimuly, které přináší například sociální sítě, online hry nebo krátká videa. Při nadměrném užívání digitálních technologií dochází k narušování schopnosti soustředění, oslabení seberegulace, snížení tolerance k frustraci a zhoršení schopnosti vytvářet stabilní mezilidské vztahy. Dlouhodobě může být negativně ovlivněn vývoj prefrontální kůry mozku, která je zodpovědná za plánování, kontrolu impulzů a rozhodování. U dětí, které již vstupují do péče s narušenou citovou vazbou a posttraumatickou zátěží, může nadměrné užívání digitálních technologií prohlubovat úzkosti, poruchy spánku, agresivitu i sociální izolaci. Z odborného hlediska je proto nastavování jasných hranic v oblasti digitálních technologií nikoliv omezením práv dítěte, ale součástí ochrany jeho zdravého vývoje. Jako speciální pedagogové a odborníci v praxi proto považujeme za nezbytné nastavovat jasné limity a technologie dětem omezovat. Zásadní problém spočívá v tom, že tato oblast není legislativně jednoznačně uchopena. Zákon č. 109/2002 Sb., kterým se naše činnost řídí, pochází z roku 2002 a s fenoménem digitálních technologií a jejich závislostního potenciálu vůbec nepočítá. Přesto jsou kontroly velmi důsledné a neústupné. Často dochází k formalistickému výkladu práva – ke slovíčkaření a jednostrannému posuzování jednotlivých ustanovení bez širšího kontextu konkrétní situace dítěte a bez zohlednění odborných poznatků z oblasti psychologie či speciální pedagogiky. Dostáváme se tak do situací, kdy jako odborníci víme, že regulace digitálních technologií je v konkrétním případě v zájmu dítěte – například kvůli závislostnímu chování, poruchám spánku, agresivitě nebo zhoršování psychického stavu. Přesto jsme v rámci kontrol povinni respektovat právní názor například státního zastupitelství, které dohlíží na dodržování práv dítěte, ale nereflektuje tyto odborné souvislosti. V praxi to znamená, že jsme nuceni ponechat dítěti mobilní telefon nepřetržitě k dispozici s odůvodněním, že jde o jeho majetek, bez ohledu na věk dítěte či jeho aktuální psychický stav. Jakmile dítě mobil od někoho obdrží, musíme primárně respektovat jeho vlastnické právo. Dalším argumentem kontrolních orgánů bývá právo dítěte na kontakt s rodinou, a to i prostřednictvím zcela neregulovaného používání telefonu. V některých situacích tak stojíme před dilematem: buď se řídit odborným doporučením a zkušeností z praxe, nebo upřednostnit výklad paragrafu. A často musíme zvolit druhou možnost – příkaz právníků z řad kontrolních orgánů, i když jsme přesvědčeni, že to pro konkrétní dítě není to nejlepší řešení. Někdy mám pocit, že forma převáží nad obsahem a že zájem dítěte ustupuje administrativnímu výkladu paragrafu. To je pro pedagogy velmi demotivující. To je nejen frustrující, ale někdy i ponižující pro zkušené pedagogy, kteří svou práci vykonávají desítky let podle svého nejlepšího svědomí. A je to také jeden z důvodů, proč je dnes těžké udržet kvalitní zaměstnance. Ne kvůli dětem – ty jsou důvodem, proč tuto práci děláme – ale kvůli podmínkám, ve kterých ji musíme vykonávat. 

Praxe se za posledních 25 let změnila zásadně. Systém ale jen částečně a je na čem pracovat.

3. Co Vás na Vaší práci nejvíce baví?

Nejvíce mě naplňuje proměna dítěte. Když k nám přijde dítě, které nikomu nevěří, které je přesvědčeno, že za všechno může ono samo, a po čase začne navazovat vztahy, směje se, plánuje budoucnost – to jsou momenty, které dávají smysl. Mám rád i spontánní radost dětí z obyčejných věcí. Z výletu, z první jedničky, z toho, že si samy něco uvařily nebo že se něco nového naučily. Přes všechny těžké zkušenosti se většina z nich vůbec nelituje. Nezůstávají ve své minulosti. Žijí každý den naplno a dokážou se radovat z maličkostí – a to je obdivuhodné a příkladné. Baví mě i práce s týmem. Vidět, jak kolegové rostou, jak společně hledáme řešení, jak si navzájem kryjeme záda v těžkých chvílích. Každý malý posun dítěte je pro nás velké vítězství.

4. Co je pro Vás na Vaší práci naopak nejtěžší?

Nejtěžší jsou příběhy, které si děti nesou. Děti, které vyrůstaly v prostředí závislostí, násilí, hladu nebo naprostého nezájmu. Děti, které vědí, že maminka existuje, ale nepřijede za nimi. Děti, které jsou přesvědčeny, že za rozpad rodiny mohou ony samy. Některé malé děti před usnutím říkají, že by chtěly umřít. To jsou věty, ze kterých mrazí na zádech. Na ty se nezapomíná. Náročné je také vědomí, že možnosti systému nejsou vždy dostatečné – například v oblasti dětské psychiatrie nebo dostupné terapeutické péče. Děti přicházejí s hlubokými traumaty, ale odborná pomoc je často přetížená a čekací lhůty jsou dlouhé. Složitá je i situace, kdy se místo podpory práce s dítětem vede debata o samotné existenci dětských domovů. V systému náhradní péče sílí různé tlaky a představy, že institucionální péče by měla zcela ustoupit jiným formám péče. Pěstounská péče je nesmírně důležitá a má své nezastupitelné místo. Zároveň je ale realitou, že ne pro každé dítě se pěstoun najde – zejména pokud jde o sourozenecké skupiny, starší děti nebo děti s kombinovanými zdravotními a psychickými obtížemi. Dětské domovy mají v systému náhradní péče svou nezastupitelnou roli. Nejsou ideálním řešením pro každé dítě, ale pro některé jsou jediným stabilním a bezpečným místem, kde mohou vyrůstat. Naším cílem nikdy není nahrazovat rodinu, ale chránit dítě v situaci, kdy rodina selhala a připravit jej na život. Po 25 letech práce v systému náhradní péče mohu říct jediné – ideologické debaty jsou jedna věc, ale realita konkrétních dětí druhá. A právě jejich realita musí zůstat tím hlavním měřítkem našich rozhodnutí.

5. V čem je práce Vás a Vašich kolegů tak důležitá?

Naše práce je důležitá v tom, že jsme pro děti často první zkušeností s bezpečným a stabilním dospělým. S někým, kdo zůstává, i když dítě zlobí, křičí nebo dělá chyby. Učíme je, že vztah nemusí být plný zklamání a odmítnutí. Že blízkost nemusí bolet. Že pravidla nejsou trestem, ale oporou a hranicí, která dává jistotu. Že chyba není důvodem k odmítnutí, ale příležitostí něco se naučit. A zároveň je učíme úplně obyčejné věci – vařit, plánovat si den, hospodařit s penězi, mluvit o svých emocích, řešit konflikty bez agrese. Věci, které se v mnoha rodinách předávají přirozeně, ale pro naše děti jsou často úplně novou zkušeností.

6. Co byste vzkázali veřejnosti, že by měla vědět o životě dětí v dětském domově?

Děti v dětských domovech nejsou „problémové“. Jsou to děti, které si nesou velmi těžkou životní zkušenost. Mnohé z nich nezažily bezstarostné dětství. Některé vyrůstaly v prostředí, kde chybělo bezpečí a jistota, jiné byly svědky násilí nebo dlouhodobého zanedbávání. Některé přišly podvyživené, jiné s hlubokým emočním zraněním, které není na první pohled vidět. A přesto mají sny. Chtějí být kadeřnicí, automechanikem, učitelkou, kuchařem. Chtějí mít vlastní byt, rodinu, normální život. Veřejnost by měla vědět, že moderní dětský domov není anonymní instituce za vysokým plotem, ani „sklad dětí“. Je to bezpečné místo intenzivní každodenní práce, podpory a vztahů.

7. Jsou děti v domovech teď jiné než před 10 lety?

V něčem jsou stejné – stále chtějí být milovány. V jiném jsou jejich situace složitější. Přibývá úzkostí, posttraumatických projevů, poruch pozornosti, digitálních závislostí, agrese. Děti přicházejí s kombinací problémů, které vyžadují velmi individuální přístup. Naše práce je dnes mnohem více o individuální psychické podpoře než dříve.

8. Čím bychom mohli děti ve Vašem domově potěšit?

Děti nejvíce potěší zážitky. Vždy se rády na něco těší. Plánujeme ozdravný pobyt u moře pro skupinu mladších dětí se zdravotními a vývojovými obtížemi (více na www.blizdomovu.cz/sbirky). Pro některé z nich by to bylo poprvé, kdy by viděly moře. Možná si někdo řekne, že je to jen dovolená. Pro ně je to zkušenost, která říká: i já mám právo na radost. Zážitek mimo domov má obrovský psychický dopad. Děti si z něj nesou pocit, že svět je větší a lepší, než jejich minulost.

9. Jak vnímáte transformaci Vašeho domova?

Transformaci vnímám jako správné rozhodnutí. Byla velmi náročná, znamenala mnoho práce a změn, ale přinesla vyšší kvalitu odváděné práce. Transformace nebyla jen organizační změnou. Byla to především změna způsobu uvažování o dětech a o naší práci. Uvědomili jsme si, že mnoho věcí lze dělat citlivěji, individuálněji a přirozeněji – a přitom plně v souladu s legislativou. Otevřela nám oči v tom, že zákon není vždy překážkou, jak se někdy může zdát. Mnohé limity jsou spíše v našem nastavení nebo v zaběhnutých stereotypech. Když jsme se odvážili přemýšlet jinak, zjistili jsme, že lze dětem vytvořit prostředí bližší běžné rodině, více je zapojit do každodenního života a dát jim větší prostor pro odpovědnost i samostatnost. Transformace nám ukázala, že změna je možná – i bez masivní vnější podpory – pokud má člověk jasnou vizi a odvahu ji naplnit.

10. Co Vás v poslední době nejvíce tíží?

Nejvíce mě tíží kombinace vysokých nároků a omezených možností. Rostoucí administrativa, přísné kontroly, zastaralý zákon, nedostatek odborných služeb – a současně každodenní práce s dětmi, které si nesou hluboké trauma. To všechno vytváří prostředí, které je dlouhodobě velmi náročné. Práce v dětském domově není jen „hlídání dětí“. Je to nepřetržitý provoz, krizové situace, spolupráce s rodinami, školami, úřady, lékaři i soudy. Je to množství dokumentace, individuálních plánů, vyhodnocování, porady a kontroly. A to vše při současné intenzivní přímé práci s dětmi, které vyžadují velkou míru trpělivosti, odbornosti i emoční stability. Personálně jsme dlouhodobě na hraně. Kvalifikovaných lidí je málo, mnoho zájemců si skutečnou náročnost práce neumí představit a někteří ji po čase psychicky nevydrží. Fluktuace je realitou celého systému. Není to proto, že by lidé neměli vztah k dětem – často je vyčerpají podmínky, ve kterých svou práci vykonávají. A přesto věřím, že pokud dítě zažije alespoň jednoho stabilního dospělého, který to s ním nevzdá, má šanci. Za těch 25 let jsem viděl, že i jeden pevný vztah může změnit celý život. A právě proto tu práci děláme.