Dětský domov v Havířově
Dětský domov v Havířově
Mgr. Ladislava Hilbertová, ředitelka domova
Děti v dětském domově nejsou chudáci, kterých je třeba litovat. Jsou to děti, ke kterým život nebyl laskavý a dětský domov je pro ně šancí na stabilizaci a posun vpřed. Potřebují reálný náhled na svět, lásku s důsledností a ne se učit účelově profitovat ze svého neštěstí.
- Jak byste nejlépe charakterizovala a představila Váš dětský domov?
Naším posláním je být dětským domovem rodinného typu. Máme jen 3 rodinné skupinky, každá si žije svým životem, i když napříč dětským domovem se děti vzájemně kamarádí a všichni se znají. Každá skupinka má svůj vchod, své prostory a svůj program, jak tomu bývá i v rodině. Každá ze 3 skupinek má svou tetu a svého strejdu, kteří dětem vytvářejí atmosféru bezpečí a důvěry. Snažíme se o to, ať nejsme uniformovaní, ale pestrobarevní a zároveň, ať jsou možnosti rozvoje dětí spravedlivé pro všechny, ale zohledňovány individuálně. - V čem je podle Vás práce Vás a vašich zaměstnanců v dnešní době důležitá?
V tom, že se snažíme, aby naše práce byla bezpodmínečně a jednoznačně přínosná pro děti, a to bez nesmyslných pokusů o pseudotransformaci ústavní výchovy. Nehrajeme si na rodinu, ale vytváříme dětem takové prostředí, aby se mohly odrazit ode dna, aby se mohly vyrovnat se svými bolestmi a strastmi a dostávalo se jim nejen první akutní pomoci - od nás, profesionálů se srdcem na dlani. - Na co byste chtěli využít dárcovskou platformu pro dětské domovy? Máte již teď představy, o co byste mohli na dárcovské platformě žádat
Využili bychom zejména finance na zážitky pro děti – ať už rekreace, tábory, soustředění, výlety nebo zajímavé akce či atrakce, které v dnešní době nejsou levné. Odpoutat děti od mobilů a sociálních sítí a dělat s nimi „opravdické“ věci. - Jestli se můžete nebo chcete podělit s dárci, jaký příběh vás nejvíce zasáhl za tu dobu, co v dětském domově pracujete?
Jednoho krásného jarního dne byl do našeho domova umístěn chlapec, říkejme mu Tonda. Nebyl nikdo, kdo by si jej vzal. Tehdy mu bylo osm let. Byl velmi přátelský, ale k ničemu vedený. Velmi rychle si však každého získal svou bezprostředností. Jeho otec zemřel dříve, než ho Tonda začal vnímat a maminka si průběžně ničila zdraví návykovými látkami. Nakonec mu umřela i ona. Tonda to snášel statečně, i když navzdory všemu byl na maminku velmi fixovaný. A tak zůstal na světě sám. Pak mu však život ukázal svou laskavější tvář. Tondu vyhledal jeho dědeček a začal se mu věnovat – na víkendy ho brával domů, vařili spolu, chodili na procházky, na zmrzlinu nebo jen tak koukali na chlapské sporty. Tonda měl svého dědečka moc rád a vše fungovalo, jak má. Pak ale přišel osudný den a život mu vzal i dědečka – bez varování, bez rozloučení, na Vánoce. To se Tonda přehoupl přes 15. rok svého života a svou daň si začaly vybírat traumata, kterými si za svůj krátký život prošel. Děsily jej noční můry, měl strach ze smrti, přemýšlel o ní. Dnes je Tonda dospělý, stále studuje a v našem domečku oslavil už 21. narozeniny. Tonda je náš, je to bojovník, máme ho rádi, on nás a tak to zůstane. A i když jednou i on z našeho hnízda vyletí, v našich srdcích zůstane jeho otisk. - Co je pro Vás a Vaše zaměstnance na této práci nejtěžší?
Byrokracie a systém, absence reálného pohledu na to, co s dětmi opravdu děláme. Když se někdo kompetentní přijde podívat, tak zpravidla za účelem kontroly a hledání chyb. Naše názory jsou slyšet, ale často nemají váhu. - Vnímáte určitou nespravedlnost, jak Vás často media vykreslují veřejnosti?
Ano, ale nehroutíme se z toho. - Co byste chtěli, aby zaznělo a bylo řečeno a lidé měli vědět o životě v dětském domově a jeho zaměstnancích a dětech?
Že děti v dětském domově nejsou chudáci, kterých je třeba litovat. Že jsou to děti, ke kterým život nebyl laskavý a dětský domov je pro ně šancí na stabilizaci a posun vpřed. Že potřebují reálný náhled na svět, lásku s důsledností a ne se učit účelově profitovat ze svého neštěstí.
Že zaměstnanci v našem dětském domově dělají pro děti maximum. Že jsou to mámy a tátové od rodin, že jsou to vzdělaní praktici, a že by si zasloužili více pozornosti ze strany státu, pro který dělají nedoceněný kus práce ve prospěch opuštěných nebo nechtěných dětí. - S čím se teď nejvíce potýkáte, jaké aktuální problémy musíte v současné době řešit?
Systém – měl by nám pomáhat, ale ve skutečnosti je brzdou. Také spousta administrativy, která je v důležitějším hledáčku než samotná práce s dětmi. Chápeme, že administrativa je důležitá a je nedílnou součástí naší práce. Ale pokud zaujímá prioritní postavení, něco není v pořádku.
Mrzí nás i situace, kdy stát nebo jeho instituce, se kterými bychom měli jít ruku v ruce stejným směrem, se k nám občas chovají macešsky nebo s despektem. Tolik důležitou oporu a kompetenci hledáme někdy jako jehlu v kupce sena.