1. Jak byste nejlépe charakterizoval a představil Váš dětský domov?
Dětský domov Tuchlov je menší venkovský dětský domov rodinného typu. Snažíme se vytvořit prostředí, které je pro děti co nejvíce přirozené a kde mají možnost vyrůstat s jistotou, stabilitou a podporou. Klíčové pro nás je, aby děti cítily, že jsou někde doma. Malé skupiny dětí zažívají každodenní péči a podporu našich vychovatelů, kteří jim poskytují láskyplné prostředí pro jejich růst a rozvoj. Každé dítě je u nás jedinečné a zasluhuje si individuální přístup. Zaměřujeme se na rozvoj jejich silných stránek, podporujeme jejich zájmy a pomáháme jim překonávat překážky. Prostřednictvím různých aktivit, jako jsou kroužky, výlety a volnočasové programy, rozvíjíme u dětí sociální dovednosti, samostatnost, zodpovědnost a další klíčové kompetence potřebné pro úspěšný život. Naším cílem je připravit děti na samostatný život a umožnit jim dosáhnout svých snů.

2. V čem je podle Vás práce Vás a vašich zaměstnanců v dnešní době důležitá?
Vychovatel/ka, tedy teta nebo strejda v Tuchlově je srdcem celého domova – je to každodenní, neviditelný, ale zásadní boj o důvěru, bezpečí a budoucnost dětí, které si nevybraly lehký start do života. Vychovatel není jen ten, kdo dohlíží, ale především ten, kdo naslouchá, objímá, učí, podporuje, někdy i tiše trpí a neustále věří v potenciál každého dítěte. Jeho úkolem je být stabilním bodem ve světě, který se mnoha dětem rozpadl pod rukama – vytváří bezpečné prostředí, kde se mohou znovu naučit důvěřovat, kde objevují své silné stránky a kde pomalu rostou do samostatnosti a naděje. Pomáhá jim překonávat traumata, hledat smysl, formovat charakter a budovat zdravé vztahy. Vychovatel v Tuchlově je oporou, průvodcem i tichým hrdinou v příbězích, které často začínají bolestí, ale mohou – právě díky jeho práci – končit v síle, důstojnosti a šťastnějším životě.

3. Na co byste chtěli využít dárcovskou platformu pro dětské domovy?
Máme radost, že se projekt BLÍŽ DOMOVU rozjíždí – je skvělé, že propojí veřejnost s našimi dětmi a umožní konkrétní podporu. Využít bychom ji chtěli například na:

• zaplacení letních táborů,
• hudební nástroje,
• sportovní vybavení pro děti, které sportují dlouhodobě (ne impulzivní přání typu „chci Nike boty“),
• sportovní soustředění,
• vzdělávací kurzy (např. svářečský, IT).

Vždy chceme, aby to bylo navázané na aktivitu dítěte – aby to nebyla jen odměna, ale zároveň motivace. Chceš kytaru? Tak trénuj, pak žádáme.

Velmi rádi vítáme i navázání neformálních vztahů s lidmi zvenčí – ať už jde o podporovatele, dobrovolníky, sousedy, studenty nebo rodiny, které mají chuť být dětem blíž. Každý bezpečný a stabilní dospělý v životě dítěte je obrovskou hodnotou. Pokud z těchto kontaktů časem přirozeně vznikne i zájem o hostitelskou péči, tedy o dlouhodobější podporu konkrétního dítěte mimo rámec dětského domova, jsme připraveni o tom mluvit a hledat cesty, jak to udělat správně a citlivě. Pokud by i tohle projekt BLÍŽ DOMOVU dokázal, bylo by to fajn.

4. Jestli se můžete nebo chcete podělit s dárci, jaký příběh vás nejvíce zasáhl za tu dobu, co v dětském domově pracujete?
Těch příběhů je spousta. Každé dítě, které se postaví na vlastní nohy, najde si práci, kontaktuje nás i po odchodu… je to malý zázrak. Přesto mám jeden zážitek z loňského léta, který ve mně pořád rezonuje.

Doprovodil jsem naší mladou slečnu k oltáři. Byla to zvláštní chvíle, protože jsem si v tu chvíli uvědomil, kolik jsme toho spolu zažili. V domově byla několik let, jezdili jsme spolu na výjezdy, nacvičovali divadlo, podnikali výlety, nezapomenutelný byl 580 km dlouhý výjezd na kolech z ČR až k Baltskému moři. Nešlo o jednorázový vztah, ale o roky společného soužití – znám ji od dětství, viděl jsem, jak roste, jak se mění. Když mě požádala, abych ji vedl k oltáři, bral jsem to jako projev důvěry a možná i jako potvrzení toho, že jsme to v domově dělali dobře. Nebylo to nijak patetické – prostě jsme šli, mlčky, vedle sebe, a já si říkal, že tohle je jeden z těch momentů, kdy práce dává hlubší smysl.

5. Co je pro Vás a Vaše zaměstnance na této práci nejtěžší?
Bezradnost. Situace, kdy víme, co by dítě potřebovalo, ale nemáme nástroje, kapacity, nebo možnosti to zajistit. A také přijetí toho, že některé děti nemůžeme "zachránit", jen jim být na blízku.

Těžké jsou také chvíle, kdy musíme děti pouštět na dovolenky k rodičům, u kterých vím, že jim nedají ani pocit bezpečí. Rodiče s dlouhodobými problémy, závislostmi, toxickým prostředím – a já přesto nemám právní možnost tomu zabránit. Dítě se často vrací rozhozené, někdy i zraněné. A já jen sedím, mluvím s ním, znovu stavíme to, co jsme dlouho budovali. Je to bezmoc, která nejvíc bolí.

6. Vnímáte určitou nespravedlnost, jak Vás často média vykreslují veřejnosti?
Ano, určitě. Občas máme pocit, že obraz dětského domova v médiích je buď extrémně negativní, nebo naopak naivně zidealizovaný. Realita je složitější. Nejsme ani zlí "ústaváci", ani pohádkové tety a strejdové. Jsme profesionálové, kteří dělají těžkou práci s plným nasazením – a často s minimem uznání.

Naopak, když k nám přijedou lidé ze spolupracujících organizací, studenti vysokých škol nebo návštěvníci z řad veřejnosti, velmi často reagují s nadšením a překvapením. Chválí nejen přirozené prostředí, ale hlavně atmosféru, která u nás panuje – rodinnou, klidnou, bez zbytečné institucionalizace. Oceňují, že děti žijí v malých skupinách, že mají svůj prostor, že jsou vedeny k samostatnosti. zodpovědnosti a zároveň cítí, že o ně někdo opravdu stojí. Zvlášť studenti často říkají, že takovou koncepci si ze školy představovali jen teoreticky – a u nás ji vidí fungovat v praxi. Takové reakce nás utvrzují, že to, co děláme, má smysl.

7. Co byste chtěli, aby zaznělo a bylo řečeno a lidé měli vědět o životě v dětském domově a jeho zaměstnancích a dětech?
Že děti v domovech nejsou "špatné" nebo "problémové". Jsou to děti, které zažily složité věci. Že pracovníci domovů nejsou jen vychovatelé – jsou to i psychologové, průvodci, parťáci, a někdy jediná jistota, kterou dítě má. A že když někdo zvenku nabídne čas nebo podporu, může tím změnit život. Opravdu.

Pokud vás zajímá, jak dětské domovy doopravdy fungují, doporučuji jedno – najděte si ten nejbližší a běžte se podívat. Domluvte si návštěvu, promluvte si s vychovateli, s dětmi, podívejte se, jak to vypadá a žije. Mnoho lidí má o dětských domovech zkreslené představy, ale realita je často úplně jiná – plná péče, práce, vztahů a snahy vytvořit dětem opravdový domov. Ta zkušenost vám otevře oči a možná i srdce.

8. S čím se teď nejvíce potýkáte, jaké aktuální problémy musíte v současné době řešit?
V současnosti nás nejvíc tíží kombinace praktických problémů a systémových nedostatků. Dlouhodobě se potýkáme s nedostatkem kvalitních uchazečů o práci – zejména mezi vychovateli a pracovníky v sociálních službách. Tato práce je náročná, emocionálně vyčerpávající a zároveň vyžaduje specifické dovednosti, které nejde jednoduše nahradit. Stále častěji řešíme i závažné projevy duševního nepohodlí u dětí – úzkosti, poruchy chování, sebepoškozování – a narážíme na přetížený a málo dostupný systém odborné pomoci. Práce s biologickými rodinami je další velkou výzvou – musíme respektovat práva rodičů, i když víme, že prostředí, do kterého dítě odjíždí na víkend nebo dovolenku, je toxické a škodlivé. To všechno je navíc umocněné celkovou nekoncepčností ústavní péče v ČR – chybí jasná dlouhodobá vize, standardy se sice formálně existují, ale reálná podpora zařízení a lidí, kteří v nich pracují, je často nedostatečná. Dále pak řešíme startovací bydlení pro mladé dospělé, což je téma, které stále nemá systémové řešení. A v neposlední řadě i to, jak vyrovnávat očekávání veřejnosti a skutečné možnosti dětí.

I přes toto všechno, je práce v dětském domově práce snů.