Dětský domov Hodonín u Kunštátu, p. o.

Dětský domov Hodonín u Kunštátu

Mgr. Bc. Martin Peiger

Pomáháme dětem, které ztratily oporu svých rodičů, znovu najít jistotu, důvěru a prostor pro rozvoj svých schopností.
Do dětských domovů se děti nejčastěji dostávají kvůli zanedbání výchovy a péče, nedostatečné výživě, nebo v důsledku fyzického či psychického týrání a zneužívání.

Pokud k nám přijdou děti, u nichž je zřejmé, že se nemohou vrátit do své původní rodiny nebo o ně rodiče nejeví zájem, a jsou tedy právně volné, hledáme pro ně náhradní rodinu či hostitelskou péči, kde mohou znovu zažít pocit domova.

Dětský domov Hodonín u Kunštátu

1. Popište nám v krátkosti Váš dětský domov.

Jsme domovem pro dvacet čtyři dětí. Sídlíme v malé vesničce uprostřed lesů, v kouzelném prostředí prvorepublikové vily obklopené lesoparkem, který poskytuje dětem nekonečné možnosti k bezpečným hrám a fantazijním světům.

V plné míře využíváme potenciálu zdravého a bezpečného prostředí. Děti se volně pohybují po vsi, jezdí na kolech – a to beze strachu z přebujelé dopravy či nástrah městských lokalit, odkud přišly. Učíme děti plavat v našem venkovním bazénu, lyžovat na blízké sjezdovce a sem tam se dostaneme i na vodu, na řeku Svitavu.

2. Jakými nejdůležitějšími změnami prošla ústavní péče za období, co v domově pracujete?

Pracuji v našem dětském domově již dvacátým třetím rokem. Začínal jsem jako vychovatel, v době, kdy na rodinkách bylo dvanáct dětí. To byl cvrkot. Nebyl čas řešit „malé věci". Drobné bolístky – ty na duši – si musely děti pofoukat samy.

O to víc ale byly zapřaženy do práce v bytě. Starší pomáhali mladším – to už je dnes velmi vzácný jev. Dnes je mnohem více prostoru pro individuální práci s každým jednotlivým dítětem, ale ten duch pospolitosti a soudržnosti jako by se vytratil. S dětmi se hodně pracuje individuálně – a bohužel z nich také individuality vytváříme. To však může být pouze můj vjem na náš konkrétní domov.

Přibylo výrazné procento dětí s duševními a vývojovými problémy – nebo se o nich alespoň více mluví. Děti do zařízení také přicházejí až poté, co selžou všechny možné jiné způsoby záchrany rodiny a řešení konkrétního umístění dítěte kamkoliv jinam, jen ne do dětského domova.

Období, kdy je dítě vystaveno traumatu, zanedbání a hlavně nejistotě perspektivy, se tak prodlužuje, což vede k vážnému poškození dětské psychiky.

3. V čem je podle Vás práce Vás a Vašich zaměstnanců v dnešní době důležitá?

Zaměstnanci dětských domovů jsou všichni „srdcaři" – záleží jim na dětech, o které mnohdy nestojí ani vlastní rodiče. Práce v dětském domově se neměří pracovní dobou ani odvedeným výkonem. Ona vlastně ani nejde změřit.

Je to práce pro ty nejmenší a nejzranitelnější. A o tom, že není ani objektivně honorována, se snad šířit nemusím.

4. Co je podle Vás na této práci nejtěžší?

Co je nejtěžší? Nevyhořet. Mít na paměti, že tato práce má pořád smysl. Já sám říkám zaměstnancům, že to, že děti pak v dospělosti často selhávají, nás až tak trápit nemusí. To už je jejich zodpovědnost.

Nás musí zajímat každý den, kdy máme dítě u nás. Každý jeho den musí mít smysl a někam toho malého člověka posunout.

5. Jaký příběh Vás nejvíce zasáhl za dobu, co v dětském domově pracujete?

Příběhů, se kterými jsem se za svoje působení v dětském domově setkal, jsou desítky. Nemám jeden, na který bych prioritně vzpomínal.

Jen přemýšlím o tom, že když se nám hlásí naše dnes už dospělé děti na návštěvu, někdy se na ně vyloženě těším a jsem zvědav – a někdy se setkáním spíše váhám. Sám nevím, čím to je.

6. Co byste chtěli, aby lidé věděli o životě v dětském domově a jeho zaměstnancích a dětech?

Byl bych rád, aby veřejnost nebrala dětské domovy jako „polepšovny". Jednak ta doba je již dávno pryč.

A hlavně – naše děti mají skutečně startovní čáru do života jinde než děti z rodin, ale ne svojí vinou. A my, zaměstnanci dětských domovů, se snažíme, aby ten start měly srovnaný, i když někdy vybíhají s obrovským handicapem.

7. S čím se teď nejvíce potýkáte, jaké aktuální problémy musíte řešit?

Akutně nás trápí personální obsazení domova. Najít mladé, zapálené a vysokoškolsky vzdělané kolegy, zvláště u nás na „ztracené vartě", je opravdu problém.

Má to logiku – tohle povolání nebo poslání musí člověk chtít dělat. Jinak je lepší se svým vzděláním jít učit do školy. Pracovat dopoledne, s volnými víkendy a prázdninami – a za více peněz.

8. Co Vás nejvíce baví a motivuje na Vaší práci, z čeho máte radost?

Pro mne má práce v dětském domově pořád i po těch letech smysl. Jsem rád v přímém kontaktu s dětmi.

Rád vidím malé krůčky nebo i velké skoky, kterými se ve svém vývoji posouvají vpřed. Stejně tak jsem rád mezi kolegy a vnímám atmosféru dětského domova, která je za mne velmi důležitá proto, aby se i děti i zaměstnanci cítili v dětském domově dobře.

V neposlední řadě mám dobrý pocit, když se nám podaří kvalitu péče o děti zase o kousek posunout.

9. Jsou děti v domovech „jiné" než byly před deseti lety?

Nevím, jestli jsou děti jiné než dříve. Možná přicházejí děti více zraněné a potlučené životem. Možná to teď více vnímáme než dříve.

Chceme po dětech více. Více nám i jim vstupují do života informační technologie a rychlost propojení se světem – a to nevnímám vždy pozitivně.

10. Co by nejvíce potěšilo „Vaše" děti, co je motivuje, z čeho mají radost?

Děti z dětských domovů mají radost z úspěchu. V jejich předchozím životě je málokdy někdo za něco pochválil. Zažívaly neúspěchy jeden za druhým.

Hledaly si cesty bokem toho, co společnost oceňuje – ony oceňovány nebyly. Proto je třeba u každého človíčka najít něco, co můžeme ocenit a co je v souladu s tím, co se chce a cení.

A každý takový malý krok je posune dál.


Vrátit se na přehled rozhovorů